Lukáš Volf
Společně si povídáme…
- o péči o příbuzného
- o plíživosti této nemoci
- jak probíhá psychiatrické vyšetření
- jak by se pečující měl starat o sebe
- proč je dobré myslet na zadní kolečka
- proč je prevence důležitá
Zaposlouchejte se do otevřeného vyprávění, jak zvládnout péči, jak najít sílu a jak se neztratit ve víru emocí, když se milovaný člověk mění před vašima očima.
Kdy jste si poprvé začal všímat toho, že s vaší babičkou není něco v pořádku?
Ono se to těžko identifikuje. Je to něco mezi čtyřmi, pěti lety. Ta nemoc je taková hodně plíživá, takže nedochází k tomu ze dne na den nebo naráz. Ale trvá to nějakou dobu a je to o nějakých signálech, které potřebujete vnímat a začít identifikovat.
Jaké jsou ty signály?
Může to být zapomínání takových běžných a rutinních věcí. Může to být najednou špatná orientace v čase a zapomnění na to, že jsme spolu hovořili včera, před několika hodinami. Nezvládnutí dokončit křížovku, zapomenutí na běžný recept na štrúdl. To jsou takové drobnosti, které se taky nestanou v jeden okamžik. Ale pokud toho člověka máte rádi, nebo ho máte na vnímaného, tak vám přijde najednou něco jinak. A chvilku i trvá to, že si na to, co je jinak, musíte přijít.
Kdo byl ve vašem případě ten člověk, který dal nějaký podnět k tomu, že by se to mělo začít řešit?
Pro mě bylo strašně důležité si zvědomit to, že je nějaký problém. Mě samotnému to chvilku trvalo, protože byť se měl nějaké indicie, tak jsem jim buďto nechtěl věřit, anebo jsem prostě jenom tomu nevěnoval takovou pozornost. Přece jenom, když přijedete na návštěvu za babičkou, tak chcete řešit, jak se má, co dělá co, co zažila pěkného se svými přáteli. Řešíte nějakou operativu běžného života a vlastně si nevšímáte takových drobností typu, že právě nevyluštila tu křížovku. A zrovna ty hesla, která jsou běžně známá.
Kolik babičce bylo a měla předtím nějaké problémy, nebo už jste se s tou diagnózou v rodině setkali?
S diagnózou jsme se v rodině nesetkali a bylo to před prahem jejích 80. narozenin. Já vlastně nedokážu ani zpětně moc identifikovat, jak dlouho trvalo to, než jsem na ty signály přišel sám. Myslím si, že půl roku. A další půlrok trvalo přesvědčit babičku, že je potřeba to řešit.
A byl jste jediný člověk, který si toho všimnul a který to chtěl řešit, nebo to bylo více lidí, se kterými jste se o tom mohl pobavit?
Maminka v tom hrála taky roli, protože jako její dcera má tu svoji maminku na vnímanou. Ale díky tomu, že jsem byl s babičkou ve velmi úzkém vztahu, nebo pořád jsem teda ještě ve velmi úzkém vztahu a navštěvovali jsme se velmi často, tak si myslím, že jsem byl zrovna já ten první, kdo na tu celou problematiku trošku uhodil. A z mé strany to bylo vlastně trošku takové to přesvědčování zbytku rodiny, že se něco děje. To vyžadovalo moji vnitřní sílu, protože jsem musel v uvozovkách přesvědčit ty ostatní o tom, že se něco děje a pojďme to řešit.
Jak to tedy potom postupovalo?
Konkrétně v tom mém případě, a to nelze moc generalizovat, protože každý případ je trošku jiný, ale v mém případě to spočívalo v tom, že jsem si začal zaznamenávat jednotlivé indikátory, a to si myslím, že je taková docela dobrá pomůcka. V té chvíli, kdy začínám mít pocit, že se něco děje. Takový časový deník je dobré mít, protože máte hmatatelné důkazy, tudíž se vám daří i lépe argumentovat dovnitř do té rodiny.
A potom jste tedy s těmi důkazy přišel za rodinou a řekl jste, že je teda potřeba konat a je to neurodegenerativní onemocnění? Viděl jste tedy hned, že máte navštívit neurologa, nebo jak jste postupovali?
Vůbec ne, my jsme na to šli trošku od lesa a využili jsme toho, že babička pravidelně docházela ke svému praktickému lékaři, respektive k internistovi. A já jsem tak trošku musel babičku připravovat na to, že při některé z těch návštěv to téma musíme otevřít s paní doktorkou tak, abychom se pobavili o tom, jaké jsou možnosti. Jestli je potřeba to nějakým způsobem řešit. Lékařka nám nabízela možnost jít na specializované pracoviště psychiatrie, protože je to změna chování, tedy by byla indikovaná právě na vyšetření na psychiatrii. Což ze strany babičky samozřejmě bylo zamítnuto. Přece jenom je to generace, která to vnímá stigmatizačně, nechce vlastně být vystavována psychiatrickému vyšetření nebo návštěvě psychiatra, takže proto jsme šli přes toho interního lékaře a paní doktorka teda byla velmi nápomocná.
Co vám doporučila?
Abychom tam preventivně šli. Popovídat si a vyloženě zjistit, jestli ten problém existuje, nebo neexistuje. A to si myslím, že byl takový dobrý moment pro to, kdy se mě podařilo babičku přesvědčit, abychom k tomu lékaři zašli.
Jak dlouho trvalo stanovení té diagnózy? Bylo to od toho momentu, kdy jste navštívili praktického lékaře?
Trvalo to přibližně asi čtyři měsíce, protože jednak objednací doby na psychiatrii jsou dneska velmi dlouhé. Je nedostatek psychiatrických lékařů v ambulantní i v nemocniční péči. Takže asi čtyři měsíce s tím, že nemoc taky nabírá na obrátkách, a od té doby, kdy jsme dostali doporučení od internisty navštívit ambulanci psychiatra, se za tu dobu ledasco v chování babičky změnilo.
Já se musím pozastavit nad tím, proč vaše kroky směřovaly na psychiatrii, protože já bych to viděla automaticky spíše na tu neurologii. Nicméně co se děje na tom psychiatrickém vyšetření? Mohli jste tam být?
Byl jsem tomu přítomen já, protože jsem byl doprovod babičky. Bylo to vyšetření, které bylo velmi milé. Mě to samotného překvapilo. Trvalo přibližně hodinu. Já si dodneška pamatuju, kde jsem seděl já, kde seděla babička. Pamatuju si i některé ty otázky. Pan psychiatr velmi trpělivě naslouchal těm jednotlivým indikátorům, které jsme si sebou přinesli sepsané, ocenil tak i tu přípravu. A následně započalo vyšetření. Byl to indikační test, který měl stanovit stupeň stařecké demence. Měl v sobě řadu otázek souvisejících s orientací v čase, v prostoru, v místě, ve způsobech pracovních postupů a tak dál. Ono vlastně na té jedné návštěvě došlo rovnou ke stanovení diagnózy a k nasazení léků.
Když babička slyšela tu diagnózu, jak to přijala a jak se to přijal vy?
Pro mě to bylo určité zracionalizování toho stavu, který se děje. Já jsem si dokázal díky tomu trošku víc utřídit myšlenky. Věděl jsem, že je ta nemoc nějakým způsobem pojmenovaná a můžeme se na to začít trošku připravovat. Bohužel jsem nevěděl, co nastane potom…
- Nechte se vtáhnout do dalšího povídání o Alzheimerově nemoci a stařecké demenci.