„Handicap je pro mě fyzický status, ne sprosté slovo.“

Mozková mrtvice je nejčastější příčinou trvalé invalidity, třetina pacientů zůstává handicapovaných. V podcastu Stačí málo, který vám přináší Generali Česká pojišťovna, o tom vypráví kromě Elišky také odbornice na mozkovou mrtvici z brněnské Fakultní nemocnice u sv. Anny a členka skupiny Act Fast Hana Maršálková.

Společně si povídáme…

• o prevenci mrtvice
• které nešvary je potřeba omezit
• jak poznat cévní mozkovou příhodu
• proč se při záchraně počítá každá minuta
• jaký je příběh Elišky a proč o svém příběhu informuje
• o reality show Lvice, která odstartovala 23. června na kanálech Cesty za snem

Zaposlouchejte se do inspirativního příběhu Elišky, Holky s handicapem, která je jednou ze Lvic z reality show. Spolu s ostatními si tak může dokázat, že pořád lze skákat padákem nebo jezdit na velodromu.

Eliško, vy jste prodělala mozkovou mrtvici v pouhých 20 letech, což je 11 let nazpátek. Na sociálních sítích vystupujete pod přezdívkou holka s handicapem. Co pro vás ten výraz handicap znamená?

Eliška: Handicap pro mě znamená pouze fyzický status a já chci dokázat, že handicap není sprosté slovo a že i lidi s handicapem mohou být pro společnost platný.

Pamatujete si ten den, jak to vlastně probíhalo? Jak jste se cítila?

Eliška: Ještě půl roku před mrtvicí jsem měla zdravotní problémy, vysoké horečky a bolesti v kyčli. Dvakrát jsem byla v nemocnici a dvakrát mě poslali domů, že mi nic není. Zkrátka vypadala jsem jako simulant, a tak jsem si to i začala o sobě myslet. Kdybych měla se vrátit na konkrétní den, kdy jsem to dostala – bylo ráno a vstala jsem od stolu a upadla jsem. Začala jsem strašně brečet a nemohla jsem se postavit, protože pravá noha vůbec nereagovala. Později i ruka byla jak bezvládná.

Co bylo dál?

Eliška: Měla jsem trošku výpadky paměti a najednou jsem stála před zavřeným bytem, ale klíče jsem nechala vevnitř. Tak jsem šla za holkami a šla jsem jak opilý člověk, který zažil největší párty svého života. Do toho jsem brečela a počkala na holky, nemohla jsem mluvit, hrozně jsem komolila, ale holky věděly, že nejsem opilá. Ale já jsem jim zakázala zavolat sanitku. Protože jsem měla právě ty předchozí zkušenosti a jenom jsem si myslela, že se zase něco děje a chtěla jsem to zaspat. Holky i přes můj zákaz zavolaly sanitku, která mě odvezla do nemocnice. Ale od vzniku mrtvice to bylo devět hodin, co mě vezli na sál.

Když se podíváme na ty příznaky, které Eliška popsala, patří mezi nějaký standard? Aby člověk mohl rozpoznat, že se jedná o mozkovou mrtvici?

Hana: Já ten Eliščin příběh znám už trošku hlouběji, takže vím, že u ní tyto symptomy byly příznaky. Na srdíčku se jí tvořily krevní sraženiny, které putovaly po těle, a tam, kde se zasekly, se potom objevil problém. Pak doputovala do mozku a tam způsobila cévní mozkovou příhodu. Proto to u ní nebyl úplně typický průběh. V ten samotný den už to byl naopak celkem klasický průběh, kdy jí ochrnula noha, ruka, nemohla mluvit.

Všichni si vybavujeme známý příběh pana Kaplického, který bohužel nedopadl úplně dobře právě proto, že si lidi mysleli, že je opilý. Stává se tato špatně vyhodnocená situace?

Hana: Za těch 10 let, co se Elišce ten případ stal, se medicína posunula a zvláště se to týká léčby cévních mozkových příhod. Například osm let zpátky se zavedl velice efektivní způsob komunikace mezi záchrankou a centry, které jsou vlastně specializované jednotky, kde se potom pacienti s mrtvicí léčí. Takže ze strany těch odborníků už by tam k takovým pochybením rozhodně docházet nemělo, ale potom tady zůstává veřejnost, která samozřejmě, zvlášť pokud toho člověka třeba důvěrně nezná, si tohle chce může zaměnit s opilostí nebo s nějakým jiným problémem.

Já jsem se dočetla, že existuje taková mnemotechnická pomůcka, která člověku prozradí, co by měl dělat. Popíšete nám ji?

Hana: Jsem ráda, že o tom mluvíte. Je to pomůcka FAST, která obsahuje tři nejčastější symptomy mozkové příhody a potom i správnou reakci na ně. Ta počáteční písmenka jsou z anglických slov face, arm, speech, time.

Můžete to rozebrat podrobněji?

Hana: Face neboli obličej značí, že jsou to potíže patrné právě na obličeji čili poklesne ústní koutek nebo povislé víčko na jedné polovině tváře. Áčko je paže. Takže lidé mají často potíže s hybností horní anebo i dolní končetiny. Když je poprosíte, aby předpažili ruce, tak toho nejsou schopni. A do třetice je to řeč. To se projevuje tak, že člověk najednou obtížně mluví. Nemůže se vyjádřit, plete si slova mezi sebou. Ty první tedy odkazují na příznaky a slovo time čili čas znamená, že musíme ihned volat 155.

Eliška zmínila, že to trvalo 9 hodin. Proč ta pomoc nebyla včasná?

Způsobila jsem to trošku já a způsobili to asi i ti zdravotníci.

Jak se to potom promítlo do vašeho zdravotního stavu?

Eliška: Je dáno že do čtyř a půl hodiny od vzniku mrtvice může být pacient ještě jakoby zachráněný. V podstatě, že se z toho vyklube bez následků. A já, jelikož jsem byla až po 9 hodinách, tak už ten člověk zůstává handicapovaný. Hodně věcí se zlepší, ale vždycky nějaká část prostě handicapovaná je. A potom taky třetina pacientů po mrtvici umírá. Buďto, že jsou hodně staří, nebo to dostanou ve spánku a už se neprobudí.

Hanko, je to opravdu čtyři hodiny? Nebo jak bychom dokázali najít nějaké hranice?

Hana: Čtyři a půl hodiny to je takzvané terapeutické okno. Ale na druhou stranu platí, že opravdu každá minuta se počítá. A čím dřív se pacient dostane do nemocnice, tím lépe. To je jedna věc. Na druhou stranu čtyři a půl hodiny není přesná hranice, od které už lékaři toho pacienta nedokážou zachránit. Záleží na mnoha okolnostech a samozřejmě i ty metody a postupy se neustále vylepšují. To nahrává tomu, že už se mohou léčit i pacienti, kteří přijedou za 6, za 7, za 8 hodin, ale nerada bych, aby tohle bylo to hlavní poselství, aby to lidé odkládali, spíš naopak. Opravdu každá minuta se počítá, takže neotálet a volat co nejdřív rychlou záchrannou službu.

Elišce bylo 20 let. Na vašem blogu máte příběhy dalších lidí, kteří mají za sebou cévní mozkovou příhodu. Byla překvapená, že se tam často objevovaly příhody mladých lidí. Jaké s tím máte zkušenosti?

Eliška: Já, když jsem vlastně začala psát blog, tak jsem ještě neznala tolik lidí, co by to měli stejně jako já v tak mladém věku, ale postupně se to nabalovalo. Začali mi psát lidi, kteří mají stejné problémy, že je taky postihla cévní mozková příhoda. Když mi to popsali, tak jsem si řekla, pojďme to ukázat světu, že není jenom holka a handicapem, ale je spousta dalších. A takhle se to vytvářelo a stále se tvoří. Zároveň mám kamarády, kteří to nemůžou napsat, protože mají afázii – vy víte, co chcete říct, ale nejde vám to. A to souvisí i se psaním.

A vy Hanko?

Hana: U těch pacientů je to skutečně od nějakého 75 roku výš, ale panuje tady takový ten mýtus, že se to nemůže mladému člověku stát. A to teda není pravda. Eliška je toho živým důkazem a těch pacientů do 20 let je v České republice ročně zhruba 50, 60. Takže není jediná, týká se to bohužel i velmi mladých lidí...