Ondřej Moravec
Společně si povídáme…
- o tom, kdy stál naposled na lyžích
- o přesunu z pozice závodníka ke trenérovi
- jestli je těžší vychovávat děti, nebo trénovat
- jaký je recept na mistry světa
- proč si biatlon jako malý vybrečel
- o jeho rozloučení s kariérou
Vydejte se na zimní dobrodružství s českým olympionikem a dozvíte se, co je u vrcholového sportu nejdůležitější.
Kdy jste měl naposledy na nohou lyže?
Naposledy v dubnu. Ještě jsem si byl zalyžovat. Nebyly to teda běžky, byly to ski alpy. Byl jsem totiž v Norsku na výletě, a tím jsem si trošku splnil sen. Bylo to fantastický a musím říct, že teda ač už jsem zažil něco málo takhle na horách, tak to bylo úplně jiný vesmír.
Pojďme k biatlonu. Vy máte za sebou velmi úspěšnou biatlonovou kariéru, a tu aktivní jste v roce 2021 ukončil. Jak dlouho v člověku zraje podobné rozhodnutí?
Tak nějakou dobu to zraje. Já jsem chtěl končit dokonce i o rok dřív. Pak jsem to ale ještě přehodnotil, koukl se na to zleva zprava, doma to probral s rodinou a o rok jsem si to ještě prodloužil. Takže byl jsem rozhodnutý, nebylo tam to, že člověk pochybuje, jestli je správný čas a rok, kdy končit, jestli výsledky jsou takové nebo makové. Měl jsem to rozmyšlené.
Já jsem slyšela, že Jaromír Jágr řekl, že to je zbytečné takhle brzy, že jste moc mladý.
To záleží na sportu. Nemyslím si, že bych měl úplně nějak extrémně špatné výsledky, ale člověk i tohle samozřejmě bere nějak v potaz. Zdaleka jsem se nepřibližoval k tomu, co jsem dokázal předtím. A reálně jsem věděl že když budu mít úplně super den a závodně vyjde, tak nebudu pravděpodobně ani pátý. Věk se zastavit nedá. Když zmiňujete Jardu Jágra, jsou výjimeční lidé, kteří ještě ve čtyřiceti vyhrávají olympiády, ale jsem já nebyl. Zkrátka jsem skončil ve správný čas.
Ten konec jsem sledovala a byl strašně dojemný, zvlášť, že to bylo ovlivněné tou covidovou dobou. Představoval jste si to takhle?
Představoval jsem si to asi úplně jinak. Na druhou stranu i to, jak to proběhlo, mělo své kouzlo. Člověk by se chtěl rozloučit s diváky a lidmi z týmu, ale v té době to prostě nešlo. Ani z ostatními z biatlonu z jiných zemí, se servisáky, firmami, lidmi, se kterými jsem toho prožil hodně. To mě trošku mrzelo. Ale abych to táhnul ještě rok, dva, abych se mohl rozloučit s diváky, tak to pro mě vůbec nebyla otázka.
Rok před vámi končil Michal Šlesinger a ještě rok před ním Gabriela Koukalová. Vy tři jste byly výrazné osobnosti českého biatlonu. Jaké výzvy ten sport má třeba teď?
Třeba Gabča, nebo třeba i Jarda Soukup – to byl člověk, který měl medaili – nebo Verča Vítková, to byla éra velkých úspěchů. Navázat na ni není jednoduché. Jednak proto, že se tehdy sešla generace velice silných sportovců, kteří už v relativně raném věku, ještě jako junioři, dosahovali velkých úspěchů a pak v tom pokračovali dál. Sportovci, kteří jsou v týmu dneska, na to určitě mají. O tom vůbec nepochybuji. Máme tam lidi, kteří už předvedli, že dokážou velké věci.
Jak udržet krok s těmi nejlepšími na světě?
Sport stejně jako všechno ostatní jde pořád dopředu. Když si vezmu, kolik lidí biatlon dělá. Na té nejvyšší úrovni, když se porovnáme se státy jako Norsko nebo Francie, je nás v Česku mizivá část. A přesto dokážeme mít výsledky, které jsou velice slušné. Bohužel, poslední tři roky jsme neměli tak výrazný výsledek, který by to všechno potvrdil. Člověk, který tomu sportu rozumí, ale vidí, že třeba ženský tým má závodnice, které jsou schopné pravidelně jezdit do patnáctého místa ve Světovém poháru. To je velice slušný výsledek a vysoký standard.
Ale proti minulým výsledkům ten subjektivní pocit je jiný, že?
Když to srovnáte s tím, že jsme měli Gabču, která vyhrávala celkový Světový pohár a přivážela medaile skoro z každého mistrovství světa, tak je jasné, že to srovnání je náročné. A český fanoušek je náročný – což chápu. Ty největší výzvy jsou teď samozřejmě na samotných sportovcích. My, co jsme na té druhé straně, jsme tady od toho, abychom jim co nejvíc ulehčili cestu, aby se mohli soustředit na svůj výkon. Ale na střelnici a na trati jsou to oni, kdo musí ze sebe vydat to maximum. A jestli to bude stačit, to už záleží na nich.
Jak vnímáte trenérskou práci z pohledu sportovce? Bylo něco, co jste si řekl, že rozhodně dělat nebudete, nebo naopak něco, co vám přišlo jako dobrá technika?
Já se to pořád učím. Mám na to nějaký názor a myslím, že za tu dobu, co jsem závodil, jsem potkal spoustu trenérů a lidí, kteří byli u biatlonu a hodně mi pomohli. Snažím se na to dívat reálně z obou stran. Trenérská práce je pro mě určitě něco nového, je to výzva a jde mi o to, jak ji dělat co nejlépe. Velká výhoda pro mě je, že dokážu reálně odhadnout, co je ještě možné, a co už je za hranou. Vidím, kdy je trénink pro sportovce zvládnutelný, a kdy už není. Samozřejmě záleží na lidech – každý sportovec je jiný. Někdo zvládne extrémní zátěž, zatímco jiný potřebuje individuální přístup.
Můžete být při tréninku takto individuální?
Ano, jsme schopni to přizpůsobit. Tréninkový plán je sice dělaný pro celou skupinu, ale při samotném tréninku není problém poznat, kdy už toho mají závodníci plné brýle, když to řeknu na rovinu. Pak je potřeba upravit plán, být lidský, a hlavně nejet na sílu. Není umění zničit lidi. Spíš jde o to najít rovnováhu mezi zátěží, regenerací a připraveností na další fáze, aby sportovci zvládli co nejvíc, ale zároveň aby je to nezničilo.
Řekl byste o sobě, že jste v tomhle empatický?
Jo, myslím, že ano. Umím v lidech číst a stále mám ke spoustě z nich blízko. Jsou tam pořád lidé, se kterými jsem strávil hodně času. Není jich už tolik, ale tohle spojení tam pořád je. To je, myslím, moje výhoda oproti starším trenérům, kde už je větší odstup. Já mám pořád pocit, že jsem napůl ještě sportovec. Samozřejmě už jsem na druhé straně, ale s kluky je to pořád takové, že ještě cítím propojení.
Cítíte to jako výhodu?
Ano, zaplať pánbůh, myslím, že nám to může pomoct. Někteří lidé, které si pamatuju z dob, kdy jsme byli na stejné úrovni jako závodníci, jsou tam pořád. Díky tomu není problém udržet si s nimi dobrý vztah a zároveň zachovat nadhled.
Jak zvládáte rozdíly mezi sportovci, se kterými jste dříve trénoval a závodil, a těmi, kteří jsou v týmu noví? Dá se to zvládnout neutrálně?
Jo, určitě. Ti lidé nejsou úplně noví, většina z nich mě ještě zažila jako závodníka. Tým je více méně už tři roky stejný. Momentálně přišli mladí kluci z juniorů, ale i to jsou sportovci, které znám z Letohradu, protože tam trénovali. Takže tohle není problém. Nemám pocit, že bych někomu nadržoval nebo byl na někoho tvrdší.
Vy jste zmínil empatii. Jako otec máte určitě zkušenost i s výchovou. Je v tom nějaká podobnost s trénováním sportovců?
Do jisté míry ano. Není to úplně stejné, ale hodně podobné. Když se nad tím člověk zamyslí, může mu to dokonce pomoct. S dětmi je to trochu jinak – poslouchají méně než sportovci – ale v zásadě jde o podobný princip. Člověk musí hledat balanc, kdy být tvrdý a kdy naopak ubrat a být měkčí. Je to o tom najít hranici a porozumět, jak s druhou stranou komunikovat. Komunikace je klíčová. Když mi sportovci neřeknou, jak se cítí, občas to na nich poznám, ale ne vždycky. Potřebuji od nich zpětnou vazbu, stejně jako oni ode mě. Když komunikace nefunguje oboustranně, práce nikdy není tak efektivní. Dá se to zvládnout i bez ní, ale nikdy to nebude úplně ono.
Jak probíhá trénink během roku? Jsou tam různá období, třeba příprava na sezónu, závody, odpočinek?
Ano, přesně tak. Roční cyklus je složený z několika částí. Když to vezmu jednoduše, teď jsme byli v přípravném období, které trvá od května do konce listopadu. V rámci přípravy se trénink liší, ale to by bylo na dlouhé povídání. Závodní období je od prosince do půlky března a duben je pak volnější. Sportovci mají měsíc na regeneraci – fyzickou i psychickou – a na to, aby si trochu odpočinuli od každodenního kolotoče...
- Nechte se vtáhnout do dalšího povídání o českých fanoušcích, vrcholovém sportu a pokoře při tréninku.