Lucie Kutrová, Filip Šroller
V podcastu Stačí málo, který vám přináší Generali Česká pojišťovna, popisují svoje putování, kdy jim po cestě dokonce padaly kroupy.
Společně si povídáme…
- o neočekávaném dešti na jaře
- proč by zpětně neudělali nic jinak
- jak si vybírají evropské i americké stezky
- proč si napsat na lísteček návod na sebe pro toho druhého
- co je všechno na takovou cestu potřeba
- jaké je to potkat chřestýše
Vydejte se na americké dobrodružství s Lucií a Filipem, které skončilo zasnoubením. Protože na trailu se člověk pozná opravdu do hloubky. A jaký mají recept na ponorkovou nemoc?
Vrátili jste se z Arizony a zároveň jste se dneska vrátili z Beskyd. Jak se cítíte?
Filip: Přechod Beskyd je 100 km. Je tam velký převýšení 5000 metrů a my se rozhodli to jít za dva dny. Normálně to lidé chodí třeba pět dní a musím říct, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Jsme hrozně unavení. Marvis tady spí a o něm už dneska nikdo nebude ani vědět. Ten byl včera tak vyřízený.
Lucie: Já bych řekla, že možná celá ta Arizona byla jednodušší než ty Beskydy.
Filip: Ano, teď hodně pršelo, takže to bylo dost rozbahněné. Nebylo to úplně easy. Dost často jsme chodili třeba malými potůčky, takže mokré boty. Bylo to náročné.
Pojďme k té Arizoně a počasí, které tam bylo docela extrémní, a když jsem vás pravidelně sledovala, tak jste tam chodili v kraťasích?
Filip: Průměrné počasí v Arizoně na jaře znamená sucho, jeden dešťový den za měsíc. Bohužel jsme vychytali anomálie. Letos pršelo třeba pět, sedm dní každý měsíc a bylo i chladno.
Lucie: Já teda jako musím říct, že přes den bylo fakt teplo, ale já jsem něco takového nezažila za celý svůj život. Celou dobu jsme měli košile, bylo nám vedro, pomalu jsme potili krev. A během 15 minut se ochladilo tak, že nám mrzly ruce. To jsme nečekali. Oba jsme s sebou měli dlouhé gatě jakože na spaní, takže jsme si je mohli dát, ale když začalo pršet, nechtěla jsem je mít mokré na sobě… Kdyby mi někdo řekl, vezmi si s sebou nepromokavé kalhoty, tak si poklepu na čelo. Proto jsme zůstali v kraťasech, které pak jsme usušili rychleji. Takže já bych zpětně neudělala nic jinak. Až na jednu situaci.
Která to byla?
Lucie: To nám padaly kroupy a byla fakt extrémní zima, bylo snad pět stupňů. To jsem si říkala, že jsme měli mít nepromokované gatě. Tohle tam snad nikdo nezažil.
Filip: Lidé se nás ptali, proč jsme si je nekoupili, ale podle předpovědi měli dva dny pršet a pak být krásně, tak jsme si říkali, že dobrý, že to přežijeme, půjdeme na dva dny do hotelu. Jenže pak se to změnil a na kopcích začalo sněžit a byla sněhová bouře. Jako extrém.
Kdo přišel s tím, že půjdete do Arizony?
Lucie: Na Arizonu mě nahlodal Pavel Sabela, který chodí tyto dálkové treky, ale třeba jestli na něco asi nikdy nepůjdu, tak je to Apalačská stezka, která mě moc nelákala. Vždycky, když o tom mluví, tak tam není nic, co by mě nadchlo. Ale když jsem byla na jeho přednášce a slyšela, že celá ta Arizona byla úplně nadupaná všemi věcmi a zážitky, které já jsem zažila na pacifické hřebenovce, řekla jsem si, že bych něco takového chtěla jít. Ale po návratu z PCT jsem už nechtěla nikam takhle dlouho. Mám ráda evropské stezky. Pořídila jsem si Marvise a věděla jsem, že mi to tady stačí. Dokud jsem v životě nepřišla do takového zlomu, kdy jsem tak trošičku řešila, co a jak. Takové horší období. A to jsem si říkala, hele, já bych tu Arizonu zvládla. Dva měsíce bez Marvise zvládnu. A věděla jsem, že by mi to hodně pomohlo, že bych se vrátila šťastnější, spokojenější, opět nabitá.
Jak jste to začala plánovat?
Lucie: Chtěla jsem jet s kamarádkou, se kterou jsme ale pak přišly na to, že bychom to spolu nezvládly, že máme každá úplně fakt úplně jiné potřeby a způsoby cestování. Tak jsem to trošičku odložila. Řekla jsem si, že asi není čas na to jet na tu Arizonu zrovna teď. No a pak jsme se seznámili s Filipem. Šli jsme spolu na výlet a já jsem po třetím, čtvrtém rande navrhla, že bych chtěla na Arizonu, a Filip vypadal, že by klidně jel.
Filip: Já jsem řekl hned jo, tak jo, kdy?
Lucie: Hrozně se mi to líbilo. Protože jsem vlastně nikdy neměla nikoho, kdo by byl takhle zapálený do všeho. Kromě Marvise já nemám okolo sebe nikoho, kdo by vždycky řekl, jo, pojďme to udělat. Marvel je jediný, nebo byl v mým životě jediný, kdo vždycky chtěl do všeho jít po hlavě. Já vymyslela, pojďme 2000 kilometrů okolo České republiky a Marvel už tam měl sbalený prostě batůžek a byl připravenýse mnou někam jet.
Jak složité bylo říct si, že si vezmete dva měsíce volno? Lucie, ty jsi profesionál a Filip to měl stejné?
Lucie: Tak pro mě je to práce, že?
Filip: Já jsem se loni vrátil ze Zélandu, kde jsem rok žil, takže jsem po návratu obnovil živnost, pracoval jsem v Česku jako OSVČ, takže ono je pak lehké říct prostě odjedu si na dva měsíce pryč. Akorát dokončil projekt, stavím ocelové konstrukce hal, opláštění a tak, takže jsme akorát dokončili projekt, řekl jsem, na začátku března odlítám, takže dobrý.
Jak dlouho trvá ten proces těch příprav?
Lucie: V září jsme se seznámili, v říjnu jsme spolu tak nějak začali chodit a řekli jsme si, že bychom chtěli letět v březnu, takže jsme se domluvili, že skončí v práci posledního února a desátého pak poletíme.
Filip: Co se týče Arizony, tak tam nepotřebuješ žádný povolení. Nemusíš žádat třeba půl roku dopředu tak jako na PCT. Stačí, když koupíš letenky, pojištění a co je potřeba.
Slyšela jsem, že tam byly nějaké komplikace?
Lucie: protože neletíš do Americky víc než na tři měsíce, tak stačí žádat o ESTA, kterou doporučuju všem zažádat alespoň třeba 5 dní před tím, než odlítáš. To jsem to nevěděla. Všichni říkali, že je to hrozně jednoduchý a já jsem nějak pochopila, že to mám dělat až na tom letišti, protože všichni říkali, že je to hotové za pět minut. Jo, jako ono to reálně je, jenže já jsem žádala o víkendu a jim prostě spadla platební brána. A když to nezaplatíš, tak ten robot ti to vízum prostě nevygeneruje, že jo, takže jsme tam docela řešili, že budu muset přebookovat letenky, protože jsme letěli už v pondělí. Nakonec se nám to podařilo večer zaplatit a ty víza mi za půl hodiny přišly na mail
A to člověk ukazuje, když normálně přiletí do států?
Lucie: Už to všecko musíš mít vyřízené, ale jinak nic jiného nepotřebuješ. Arizona zatím není tak profláknutá. A nechodí tam tolik lidí, takže ti tam stačí přijet dostat, se na hranice s Arizonou a Mexikem a vyrážíš. Jediný permit, který potřebuješ, je, až dojdeš do Grand Canyonu, tak jenom dojdeš na ranger stanici a zažádáš si o permit, který dostaneš na místě na ruku.
Doporučili byste, když se někdo rozhoduje, jestli jít PCT, nebo vyzkoušet tu Arizonu?
Filip: To jsme se zase shodli, že Arizona je taková malá pacifická hřebovka. Na délku je to zhruba třetinová vzdálenost oproti pacientské hřebenovce.
Lucie: Já si myslím, že když už lidi nastřádají ten čas, že chtějí jako něco podniknout a vezmou si to dlouhé volno, tak si nejsem jistá, jestli bych šla prvně zkoušet Arizonu na dva měsíc a pak někdy další pět měsíců na PCT. Tady po Evropě si můžeš vyzkoušet Santiago, ale zas tam nezažiješ tu opravdovou poušť. Takže pokud nemáš pět měsíců na PCT, tak jeď Arizonu a je to za mě super alternativa. Nechci říct, že to bylo úplně stejné. Mě úplně uhranulo Sierra Nevada.
A jsou tam ještě jiné rozdíly?
Lucie: Když to srovnám, tak ta komunita těch lidí je neskutečná. Víš, jaké jsou pro mě ty největší zážitky z pacifické hřebenovky? Ty lidi, ty zážitky, ty trailové rodiny, všechny ty zkušenosti, že ti dojde jídlo, že ti dojde pití. To všechno to v Evropě není. Jeden z posledních treků takhle v divočině je ve Švédsku, kde není zásobování takhle dobré a musíš si s sebou tahat spoustu věcí na zádech....
- Nechte se vtáhnout do zážitků této dvojice, kterou svedla dohromady láska k dlouhým přechodům. Pusťte si celý díl na svých oblíbených platformách.