„Vánoce jsou citově vypjaté období. Problémy eskalují.“

O tom v podcastu Stačí málo, který vám přináší Generali Česká pojišťovna, vypráví Michaela Poláková a Soňa Kolářová. 

Společně si povídáme…

• o tom, že Vánoce jsou citově vypjaté období
• jak v SOS dětských vesničkách tráví Vánoce
• jaké služby poskytují
• proč je důležitá pomoc od dárců
• jak se zapojuje Generali Česká pojišťovna 
• co je to rané trauma

Zaposlouchejte se do smutných i veselých příběhů, které zažívají ti, kteří se dlouhodobě věnují pomoci ohroženým dětem a rodinám.

Blíží se Vánoce, které jsou asociovány s klidem a bezpečím s rodinou. Jak vypadají Vánoce pro rodiny, kterým třeba hrozí odebrání dítěte?

Soňa: Z naší strany se snažíme, aby Vánoce byly pro tyto rodiny co nejhezčí, i když zrovna tady v těch konkrétních rodinách, kterým my pomáháme, se kterými spolupracujeme, tak to nebývá úplně fajn i přes rok, ale my se snažíme zajistit to, co je v našich silách tak, aby ty Vánoce byly hezký pro ty děti.

Můžou se na vás obrátit rodiny i aktuálně během těch Vánoc, nebo se zaměřujete na tu dlouhodobou pomoc?

Soňa: Naše parketa je spíš dlouhodobá pomoc, ale kdyby přišel někdo v nějaké akutní situaci, těžké, se kterou si sám neporadí, tak bychom se snažili tu pomoc najít. A ty, které bychom nezvládli vlastními silami, jsme schopni navázat na jiné organizace a jiné zdroje pomoci.

Vy pracujete jako vedoucí centra SOS Kompas v Zábřehu. Jaký typ pomoci nejčastěji poskytujete?

Soňa: Mluvit o centru je nadsazené, jsme tři sociální pracovnice zařazené do sítě služeb a jsme sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětma. A všechno, co si dovedete představit, že se může v rodině odehrát, případně pokazit, tak my se s takovými situacemi potkáváme.

A jaký typ pomoci poskytujete?

Soňa: Je to od všeho kousek. Vždycky říkám, že sociální pracovník dokáže postihnout široké spektrum té pomoci. Určitě, když je ta rodina v nějaké akutní krizi, musíme nejdříve vycházet z toho, že hasíme skoro požáry, takže musíme té rodině pomoct, aby měla stabilní bydlení, aby měla finanční zdroje, a potom teprve můžeme, když ta rodina je takto stabilizovaná, přicházet s dalšími podpůrnými aktivitami. Kdo nemá zkušenosti, může si představit, že my v těch rodinách můžeme učit rodiče, jak lépe hospodařit s penězi, jak lépe vést domácnost, jak z toho mála peněz dobře nakoupit. A když jsou tyto základní potřeby, rodina má kde bydlet, má peníze, tak je nejvíc, jak přistupovat k dětem, protože my pracujeme s celou rodinou, s celým tím jediným komplexem. A pro nás vždycky je nejdůležitější konkrétní dítě, případně děti.

Jaký je ten typ rodiny, které se nejčastěji obrací na službu SOS Kompas?

Soňa: V hodně případech jsou to samoživitelky a samoživitelé. Tatínků je méně, ale není to zanedbatelný počet. Takže samoživitelé, kteří mají ve své péči jedno a více dětí.

Jsou u nich většinou finanční problémy?

Soňa: Ano a na to se nabalují další záležitosti, jako obtížná dostupnost bydlení a další finanční zajištění. Když teď o tom přemýšlím, tak největší zátěž pro ty rodiny je finanční.

Dokázali byste i třeba říct, čím to většinou tak může být? Je to nedostatečná finanční gramotnost?

Soňa: Je to takový komplex. Může to být tím, že ti lidé nejsou schopní úplně s tou částkou, kterou mají, hospodařit, protože k tomu nebyly vedeny ve své původní rodině. Anebo to může být třeba situace, kdy jeden z partnerů domácnost opustí a nechá třeba maminku bez finančních zdrojů, na které předtím byli zvyklí.

Kam se potom může ten rodič obrátit, ať už přímo na vaše centrum, nebo jakoukoliv další pomoc?

Soňa: Může nás kontaktovat na základě toho, že se o nás doví ze sdělovacích prostředků nebo letáků, ale hodně rodin se k nám dostává z oddělení sociálně právní ochrany dětí z městských úřadů na doporučení. To je asi největší procento našich rodin, kdy k nám přijdou už na doporučení, že v té rodině úplně není všechno v pořádku. Část těch rodin je i na doporučení těch, co s námi mají nějaké zkušenosti. Třeba už jsme pomohli kamarádce, přijde kamarádka a poptává taky nějakou pomoc. Nejdřív zjišťujeme, jestli je to naše cílová skupina, protože pracujeme s dětmi.

Zaměřujete se tedy spíš na ty děti, nebo rodiče?

Soňa: Pracujeme s celou tou rodinou, ale když je ta spolupráce dlouhodobější, tak určitě jsou to ty děti, aby byly v té rodině co nejvíce ošetřené.

Myslíte, že mají Vánoce větší potenciál změnit to fungování v té rodině? Je to takové období, kdy mají rodiče větší tendenci se zamyslet nad tou situací a něco s ní udělat?

Soňa: Je to hodně citové a vypjaté období, kdy může docházet i k opaku. Rodiče si uvědomují, že nemůžou svým dětem poskytnout to, co by třeba chtěli. Takže to je může i uvést do nepříjemného stavu. A my se to snažíme kompenzovat aspoň materiálně, aby ty Vánoce byly pro ty děti hezké.

Michaela: Možná ještě doplním, že slýchám od kolegyň a i z jiných poboček, že ty Vánoce jsou podobná situace, jako byl covid. Rodina je najednou delší dobu pohromadě doma, což v tom běžném provozu není tak úplně běžné. A někdy ty problémy, které tam bublají pod povrchem mezi rodiči, během Vánoc najednou vybublají a místo toho, aby tam byla rodinná pohoda, problémy mezi rodiči eskalují. A pro ty děti je to třeba ještě smutnější období než běžné dny v roce.

Kdybychom měli říct, co všechno SOS vesničky dělají během Vánoc?

Michaela: Snažíme se dětem zpříjemnit předvánoční období a zapojit je do příprav, takže se různě na pobočkách dělají workshopy, připravují vlastní výzdobu, dělají dárečky pro rodiče nebo pro kamarády, pečou cukroví nebo se jdou podívat na vánoční trhy, na nazdobené město na světýlka. Potom máme dvě pobytové služby, jedna je pro ty úplně nejmenší děti. To je taková služba, kde se rodiče nejmenších dětí učí, jak o ně pečovat. Je to vlastně tréninkový pobyt pro rodiče s dětmi. A pak máme ještě krizové zařízení, kde jsou děti samy bez rodičů, a tam probíhají ty Vánoce jako v rodině. Tam opravdu zdobí stromeček, pečou cukroví a rozdávají se dárky. Tam se snažíme nahradit tu rodinu a dělat Vánoce pro děti, jako kdyby byly doma.

Určitě už jste viděla spoustu příběhů, dokázala byste nám říct nějaký, který ve vás třeba silně rezonoval?

Soňa: To je celá škála příběhů. Ono se to třeba ke mně dostává i s odstupem let, i třeba příběh s dobrým koncem. Letos se mi stalo, že jsem potkala už dospělou sestru, která kdysi dostala do pěstounské péče malou sestřičku. Bylo to pro mě hodně emotivní, když mi tato pečující sestra, dnes už dospělá ženská, řekla, že ta slečna, kterou dostala do pěstounské péče v jejích osmi letech, protože rodiče nezvládali péči o děti, takže pro tu – říkejme jí Terezka – byla velká záchrana to, že se dostala ke své sestře. Tam totiž hrozilo už umístění do ústavní výchovy. A Terezka letos promovala na inženýrku, takže to mě velice zahřálo, že jsem na té cestě nějak jako dopomohla k tomu, že je to holčina, která se ve světě vůbec neztratila. To bylo emotivní.

Zůstáváte v kontaktu s rodinami, kterým jste pomohla?

Soňa: Ne, ne, takhle to nefunguje, spíš se jedná o náhodná setkání. I když Zábřeh je malý, někdy se to ke mně dostane z různých stran, ale ne nijak plánovaně. Samozřejmě mě zajímá, jaký je ten další vývoj, ale záměrně je nepronásleduju...

• Nechte se vtáhnout do dalšího povídání Michaely Polákové a Soni Kolářové o práci v terénu či raném traumatu.