Stačí málo podcast
Hana Samsonova
V podcastu Stačí málo, který vám přináší Generali Česká pojišťovna, sdílí své zkušenosti naše obchodnice a také tlumočnice.
Společně si povídáme…
Zaposlouchejte se do emotivního vyprávění života s rakovinou. A pokud procházíte vy nebo vaši blízcí náročnou léčbou, inspirujte se, jak k tomu přistupovat.
Jak se cítíte, když teď zase otevíráte váš příběh, nebo je to pro vás uzavřená věc?
Pro mě je to spíš kontinuální věc. Není to tak, že bych to uzavřela. Prostě to se mnou už bude navždycky. Tohle je téma, které aspoň já vnímám tak, že to nejde úplně uzavřít a říct, tak je to pryč. Ta rakovina přinesla i dobré věci, ale nese s sebou samozřejmě i nějaké trvalé následky. Proto si myslím, že to nejde úplně uzavřít a není to tak, že bych z toho byla nějaká nešťastná. A nesla si ten smutek s sebou, já se naopak z toho snažím vytěžit právě to dobré, to pozitivní.
Jak se stane, že ta rakovina potom není něco, co vás definuje?
Já si myslím, že to asi hodně záleží na tom, jak to má člověk nastavené u sebe vevnitř. Jak to zpracuje, tu nemoc a celou tu situaci. Já jsem to nebrala jako, ježišmarjá, teď to je konec, teď jsem ta holka s rakovinou. Brala jsem to jednoduše tak, že aha, tak teď to přišlo, tak je potřeba se s tím poprat jako s jakoukoliv jinou těžkou situací v životě. A jak říkám, vytěžit se z toho to dobré, vzít si z toho to pozitivní, protože každá taková těžká zkušenost může být pro člověka právě něčím, co ho posune dál.
Pojďme úplně na začátek, kdy jste si nahmatala bulku. Vybavujete si ten den?
To bylo přesně den před narozeninami. Manžel byl na nějakém večírku z práce, takže my jsme se synem byli doma sami. A tak jsme doma blbli a honili jsme se, prostě jsme si to fakt užili. A večer, když jsme potom šli do postele, tak jsme byli oba dva uhnaní. Když jsme doma sami, tak si syna beru k sobě do postele, protože si čteme, a já říkám, Jaroušku, už jdeme spát. Tak jsem si lehla. Vydechla jsem a dala jsem si ruce na prsa. A najednou jsem ucítila něco jako rezistenci, prostě něco kulatého, tvrdého. První myšlenka byla, to je bradavka a pak jsem se podívala a říkám, ale to není bradavka, protože bradavka je prostě o mnoho níž.
Už jste měla jasno?
V tu chvíli jsem to nějak intuitivně věděla. Já jsem nevěděla – je to nádor, není to nádor. Je to třeba nějaká cysta nebo zduřelá žláza. Nevím, jak to popsat. Já na intuici skutečně hodně dám. A ona mi v tu chvíli říkala, tohle je rakovina.
Jak potom člověk usne s takovouto myšlenkou?
Já jsem si v tu chvíli prostě řekla, že musím zavolat doktorovi. Já jako laik toho moc nevím, takže jsem si řekla, no tak prostě půjdu spát, že teď už stejně nic neudělám, že ano. Ležet tady a brečet, když stejně ani nevím. Intuice je jedna věc, ale potvrzené to není. Tak jsem si udělala plán, co budu dělat zítra. Ráno jsem vstala, zavolala svému gynekologovi, ale ten zrovna neordinoval v tu dobu, tak jsem začala obvolávat většinou gynekologů v mém okolí. Volala jsem celkem 10 doktorům a nikdo mě nechtěl vzít akutně.
Za jak dlouho by vás objednali?
Třeba za 14 dní, za deset. A když už jsem takhle zoufalá volala tomu desátému doktorovi, mluvila jsem se sestřičkou a říkám, já mám tady vedle sebe malinkého syna a mně je dneska 35 let a nahmatala jsem si v prsu něco, co by mohl být problém. Tak přece mi neříkejte, že není možnost, aby se na mě ten doktor podíval. A sestřička říká, já vás chápu paní Samsonová, já bych byla úplně stejně vystresovaná jako vy. Ale poradila mi, že v nemocnici jsou mamologické poradny, kam se můžu obrátit. Dokonce mi našla tu nejbližší.
Kde to bylo?
Na Bulovce je mamologická poradna, která funguje každé úterý, takže tam si prý můžu v úterý zajít. Tam mě vyšetří doktor a už mi vlastně řekne, co a jak. Tak jsem si řekla, že počkat můžu, takže jsem v pátek oslavila narozeniny a v úterý zašla do mamologické poradny a tam už se to celé rozeběhlo.
Kolik času uplynulo od nahmatání bulky ke stanovení diagnózy?
Bohužel v mém případě uběhlo opravdu hodně času a myslím si, že zrovna vzhledem k tomu, jaký typ nádor jsem měla, tak tohle byl kritický čas. Když jsem se bavila s jinými pacientkami, tak uběhl třeba týden od první prohlídky až do operace a u mne to byly dva měsíce.
Dva měsíce? Zvlášť když ten váš typ nádoru byl tak agresivní, to je opravdu dlouhá doba.
Ty dva měsíce jsou extrémně dlouhá doba, protože vlastně ten nádor se během téhle té doby zvětšil dvakrát a opravdu už to přerostlo z první do druhé fáze té rakoviny.
O kolik se ta bulka zvětšila?
Na začátku to mělo nějakých zhruba jeden a půl na dva centimetry a potom před zahájením chemoterapie už to měla nějaké 4,5 centimetru. Takže opravdu už to bylo vidět i pouhým okem, nejenom pohmatem. Ani jsem se nemusela nějak vyprsit, prostě ta boule tam byla poměrně velká.
Jaký to byl pocit, když jste viděla, že to takhle trvá?
Je to takové určité zoufalství. Je to frustrující. Už když jsem se obracela do té ambulance, tak to probíhalo tak, že mě vyšetřil jeden doktor a řekl mi, že mě objednají na ultrazvuk, protože potřebujeme ultrazvuk. A řekl, že za dva týdny. A já na to, že to přece nemůže trvat tak dlouho. Tak si můžete třeba zajít ještě někam do soukromé kliniky. Říkám, tak to si pište, že si zajdu, protože já nechci tady čekat každé dva týdny na nějaké další vyšetření. Takže jsem si zaplatila ultrazvuk sama a zase v další úterý jsem tam přišla a setkala jsem se ne s úplně nejlepším chováním lékařky. Pro ni bylo mnohem důležitější, že ten výsledek potřebuje na papíře. A já ho měla vyfocený v telefonu, papír jsem zapomněla doma, protože jsem ten den spěchala.
A co jste dělala?
Tak jsem jí nabídla, že jí to můžu poslat na email, že to vytiskneme, že jí to zaplatím a ona prostě ne. Prostě bez toho nejde. Já říkám, ale uvědomujete si, že už vám tady říkám, že z toho ultrazvuku mám potvrzeno, že je to nádor. Nevím, co se v tu chvíli stalo. Každý z nás je jenom člověk, ale přišlo mi to takové smutné. A ta doktorka řekla, že mě teda za další týden nebo za dva týdny objedná na mamograf, což je další ze série těch vyšetření, které je potřeba udělat. Je mnohem specifičtější a je to jedna z opravdu jako mnohem dokonalejších zobrazovacích metod.
Co bylo pak?
Protože mamograf si tenkrát člověk nemohl zaplatit sám, tak jsem za ty dva týdny teda přišla. Zjistila jsem, že mě sestřička nenapsala na mamograf, ale rovnou k onkologovi a takže mě vlastně vyšetřil už třetí doktor po dvou týdnech a jenom řekl, tak teď vás už na ten mamograf fakt zapíšu, takže jsem čekala další týden na mamograf. Pak už paní doktorka uviděla výsledky, ale zase jsem neměla ten ultrazvuk od nich, ale odjinud. Ale řekla, že mi ho udělá a nejdou to prostě šlo. Šlo to vzít mě do vedlejší místnosti a udělat mi ultrazvuk...