Lukáš Drásta
Stačí málo, který vám přináší Generali Česká pojišťovna, popisuje, jak dnes důstojně bydlet ve stáří a proč si na něj šetřit.
Společně si povídáme…
- jak zařídit, aby se lidé v domově pro seniory cítili příjemně
- jaký vliv má prostředí zařízení na děti, které navštěvují své prarodiče
- proč rekonstruují historické budovy
- jak psychicky náročná je práce se stářím
- kolik stojí pobyt v domově pro seniory
- proč je dobré si na důchod naspořit
Pro Generali penzijní společnost je důležité prožít stáří důstojně, proto podporuje globální institut INDRC, který se věnuje Alzheimerově chorobě. A právě díky jejich spolupráci s domovem pro seniory Senlife byli zaměstnanci v loňském roce na teambuildingu, kde strávili čas plný aktivit s místními klienty.
Těšíte se na důchod?
Já myslím, že se důchodu asi nedočkám, nebo už budu asi hodně starý. Ale ano. Samozřejmě se těším na tu jednu část ne kvůli tomu, že bych někde ležel na lehátku, ale spíš se třeba budu zase věnovat jiným věcem než nyní. Ale možná v jiné kvalitě, nebo v jiném oboru.
Zastavme se u té kvality. Co pro vás znamená kvalitní bydlení?
V mém věku je pro mě samozřejmě důležité mít dostupnost do práce, mít dostupnost za službami, za zábavou a podobně. V seniorském věku se kvalita bydlení spíš směřujeme směrem na bezbariérovost, aby to bydlení bylo pro seniora funkční, a případně, když je nemocný, tak aby měl polohovací postel. Pak to může být i otázka péče, ať už je to terénní domácí služba anebo případně to, že ten člověk žije v sociálním zařízením, v domově pro seniory, kde má nepřetržitou péči.
Jak nastavit výšku té kvality bydlení pro seniory a co si pod tím představit?
V České republice jsou jak státní, tak soukromá zařízení. Vůbec bych nechtěl říct, že ty státní znamená špatný a soukromé dobrý. Záleží na tom, kdo je poskytovatel a kdo ten domov vede. Je to především o tom, aby se tam seniorům dobře žilo, aby se jim tam dobře bydlelo a aby ty návštěvy, což jsou vlastně i děti, ale třeba i vnoučata a pravnoučata, aby měly chuť za nimi přijít. Hodně citlivé jsou na to třeba děti, které když přijdu do domova, vejdou dovnitř a jsou tam bílé dlaždičky, je tam vrátnice, za ní třeba nepříjemná vrátná a nedej bože je to zařízení cítit. Potom je to prostředí nepříjemné a ty děti už tam nikdy nebudou chtít za babičkou přijít.
Naopak, když to dítě přichází do domova, kde už před domovem vidí klouzačku, pískoviště a ten vchod toho domova je třeba kavárna, kde vidí ve vitríně dorty, vidí tam dětské odstrkovadlo. Pak jde dál, vidí, že tam je zahrada, nějaké herní prvky. Je tam to, co potkává v běžném životě, takže to pro dítě potom není traumatizující a tu svoji babičku určitě navštíví daleko častěji.
Jaká je situace s volnými lůžky, ať už se bavíme o těch státních, nebo soukromých?
Těch zařízení není dost. Je to samozřejmě tím, že populace jak v Česku, tak v celé Evropě, na celém světě stárne, a to znamená, že zařízení nestačí. A čím dál půjdeme dobou, tak jich bude k tomu poměru méně a méně. Většina lidí tu situaci neřeší dopředu, protože je ani nenapadne, že by ji řešit museli. Kolikrát se klient k nám dostane ad hoc. Je to třeba funkční senior, který žije normálně doma, sám v bytě, stará se o tebe o sebe. Ale například uklouzne, zlomí si krček, jde do nemocnice, pak do LDNky a není se schopný sám o sebe postarat. Pak se ta rodina dostane ze dne na den před situaci, co s tím. Rodina začne řešit sociální zařízení a začnou hledat, kde mu pomůžou.
Předpokládám, že to bude náročné.
Ano, většinou zjistí, že státní zařízení, která provozují kraje, jsou obsazené a čekací doba může být klidně rok, dva nebo minimálně měsíce. Začnu zjišťovat to, že existují i soukromí provozovatelé. Když tam zavolají, zjistí, že to musí platit, takže to je zase další šok. Pak zavolají do dalšího. Zjistí, že tam se taky platí. A pak se jedou někam podívat, jak ten domov vypadá. Ale kolikrát jsou nuceni vzít i to soukromé zařízení, které je vlastně volné, které může tu péči nabídnout hned bez čekání, protože i v těch soukromých zařízeních se většinou čeká. Do toho se ještě rozhodují podle toho, co je jim líbí a jak je to daleko od jejich bydliště.
Vy jste spoluvlastníkem společnosti Senlife. Jaká je čekací doba třeba u vás?
Aktuálně provozujeme dva domovy. Jeden je v Mělníku a druhý v Tmani u Berouna. Čekací doba je u nás v řádu týdnů nebo třeba jednotek měsíců. Ono to nefunguje tak, že jste v pořadníku a máte třeba číslo 6. V tom domově jsou jednolůžkové, dvoulůžkové pokoje a spolu v tom pokoji musí být třeba dvě ženy. Nemůže to být žena a muž, pokud to není manželský pár nebo partneři a podobně. A potom samozřejmě ty klienty k sobě musíte napasovat, aby si seděli. A pokud má nějakou diagnózu, například demenci, tak nemůžete zkombinovat člověka, který je kognitivně v pořádku. To by si lidi zase nerozuměli a nebyli by v tom pokoji spolu šťastní. To znamená, že kolikrát někdo samozřejmě tu řadu přeskočí, protože se zrovna uvolní konkrétní místo a může to být třeba za týden. Ale taky to může být za dva měsíce, protože čekatelů máme v obou domovech zhruba stovku. Někteří z nich samozřejmě nevydrží čekat. Potřebují tu službu daleko dřív, a proto, když jim voláme, jsou už mezitím někde jinde, což je běžné a pochopitelné.
Jaké typy služeb jsou právě ve vašich dvou domovech?
Poskytujeme službu domova pro seniory, potom poskytujeme službu domova se zvláštním režimem. V tom zvláštním režimu jsou právě klienti, kteří mají různé formy demence. A poskytujeme potom bydlení s pečovatelskou službou. To jsou byty, kde má ten senior i vlastní kuchyň, takže si tam trochu hospodaří. Má dřez, plotýnku, větší lednici, může si třeba připravit snídani Ale vesměs naši klienti využívají služby toho domova naplno. To znamená, mají zajištěné stravování od nás pětkrát denně a využívají i té péče od personálu, pečovatelů a zdravotních sester.
V České republice poměrně rezonovalo téma nesprávného zacházení se seniory. Jak si vybíráte právě ten personál?
Začíná to už daleko dřív než u výběru zaměstnanců, ale vůbec od toho, co vy od toho domova očekáváte. Myslím tím ten, kdo ho provozuje, jak ho chce provozovat, jaký je jeho cíl, co má v plánu. V České republice jsou vlastně dva provozovatelé, když to tak řeknu. Zaprvé stát prostřednictvím krajů a potom soukromí provozovatelé. Státní krajská zařízení poskytují tu péči v podstatě stejně jako ty soukromé, to znamená, jedná se o nepřetržitou péči, pracuje tam stejný typ personálu, ale je trochu jinak rozložená struktura toho domova, to znamená, že personál tam funguje trochu jinak. To, kdo ten domov vede, jaké jsou tam procesy a standardy, to se malinko liší od těch od těch soukromých zařízení.
Můžeme se u toho zastavit? Já jenom myslím, že je důležité pochopit, jak se to přesně může lišit.
Soukromý provozovatel musí mít ve finále zisk, kdežto stát, to je neziskovka. To je příspěvková organizace, to znamená, že zisk mít nemůže a musí skončit na nule nebo v nějakém lehkém mínusu, aby na další rok zase dostala další dotace, další vyrovnávací platby a podobně. Už jenom to hospodaření soukromého domova a státního vypadá jinak. Když budu konkrétní, v krajském zařízení je ředitel, pak zástupce, ekonomka, pokladní, která vybírá depozity od klientů. Pak je tam mzdová účetní, finanční účetní, a to je personál, který nemá s péčí přímo nic společného. Může jít klidně o deset, patnáct takových úvazků.
Jak je to u soukromého domova?
Naopak v soukromém domově je manažer provozu, to je někdo, kdo řídí to, aby domov fungoval – aby běžela prádelna, kuchyň, údržbář. A pak je tam sociální pracovnice, která má na starosti komunikaci s klienty, jejich výběr, smluvní dokumentaci a chod toho, aby klienti byli u nás spokojení. Pak je tam vrchní sestra, která řídí ten sociálně-zdravotní úsek. To je celý management, takže ten soukromý domov má o trochu víc úvazků pro ty, kteří se o ty lidi starají napřímo. Nechci říct, že je to u toho státního takhle špatně. Je to prostě nastavení, které tady běží desítky let, a my s ním ale nesouhlasíme a víme, že by nám ani ekonomicky nefungoval. Tudíž jsme si to nastavili jinak a soustředíme se právě na tu přímou péči.
- Pusťte si celý díl a zaposlouchejte se do dalšího povídání, proč je dobré si na důchod naspořit, kolik stojí pobyt, jak umístit bezbariérový domov do historických památek a proč by se měli lidé v podobných zařízeních cítit příjemně.